Oba umělce spojuje nejen výchozí materiál, o který se jejich tvorba opírá, ale také způsob myšlení, kterým daná témata zpracovávají. Oba se zaměřují na již dávno zapomenuté vzpomínky a osoby, které byly kdysi pro někoho velmi důležité, ovšem během času se z rodinných příslušníků, kamarádů a velkých lásek staly pouhé zvěčněné anonymní osoby s tajnými sny a přáními. Umělci se snaží tyto postavy poznat, uvádět je do nových prostředí a kontextů a skrze tyto situace s nimi nově komunikovat a nalézt dávno zapomenuté vztahy. Příběhy lidí znovu ožívají, stávají se důvěrně známými, a i když mohou na první pohled působit bizarně či znepokojivě, můžeme v tom hledat paralely k našim vlastním životům a příběhům, které se mnohdy nezávisle na naší osobě a chtění rozvíjí a běží různými směry, a budou stejně tak pokračovat i v budoucnu.
Ač ani jeden z nich nemá formální umělecké vzdělání, což je další spojující aspekt této výstavy, každý z nich si našel svébytnou tvůrčí cestu a téma, na kterém několik let pracují, rozmýšlí ho a posouvají stále dál. Oba umělci se s možnostmi i omezeními práce s fotografickým materiálem založeném na zobrazení nám neznámých osob vyrovnávají po svém. Jan Palečková zůstává u výchozího formátu fotografií, tedy menších rozměrů, a olejem je doplňuje či přemalovává základní aspekty daného výjevu a tím vytváří tragikomické, surrealistické a černým humorem naplněné umělecké novotvary. Naopak David Kolovratník s fotografiemi pracuje pouze jako s výtvarným předobrazem, který následně vyabstrahuje, mnohonásobně zvětší a doplní značnými barevnými plochami, čímž postavy naprosto zbaví původního kontextu, který ale ve své podstatě již dávno pozbyl smyslu a porozumění. Své postavy umisťuje do situací nových, které v nás mohou vyvolat úsměvné pocity, ale také mírný neklid a mnoho otázek, jak nad obrazy a figurami samotnými, tak nad našimi životními příběhy, které mnohdy mohou také působit jako sled absurdních a nepochopených situací a vztahů.
Kurátorka výstavy: Kristina Pourová