Srdečně Vás zveme na
"první velkou samostatnou výstavu absolventa ateliéru Michaela Rittsteina na pražské AVU, která představuje aktuální velkoformátové malby malby na papíře jako výsledek několikaletého vizuálního uvažování o člověku mezi přírodou a civilizační dystopií. Expozice jako symbolická pouť za sebou samým plná barevných kontrastů a vjemů na rozhraní snu a skutečnosti. Evropská tradice kombinovaná s asijskou inspirací.”
Kurátor: Radek Wohlmuth
Celá série maleb je volně koncipována jako připomínka cesty, na níž se střídají dvě základní prostředí postavená antagonisticky proti sobě. Nechybí ani osamělý poutník, který může být stejně tak prozaickým turistou jako existenciálním z/a/tracencem ve svém tady a teď. Odkázaný je v každém případě jen na to nejnutnější, co unese v batohu na zádech. Trochu naivně ozbrojený lukem, jednoduchou improvizovanou zbraní, která v dnešní době asociuje spíš vzpomínku na dětská dobrodružství než v pravém slova smyslu funkční obranný prostředek. Lehce autoportrétní rysy ukazují nejen na osobní mytologii a tím i možnou oporu děje v pravdivých příbězích, ale hlavně na ztotožnění se s podstatou cesty, totiž hledáním – nevšedních prožitků, svého já nebo třeba nového místa v životě. Už proto je typické, že postava není integrální součástí svého okolí, z něhož se viditelně vyděluje, což je také důvod, proč je malovaná plošněji, v odděleném plánu a jiným způsobem než zbytek obrazu.
Střídající se přírodní a městská krajina se od sebe liší, ale přesto je jasné, že vyrůstají ze společného podloží a jsou stejného rodu. Většinou jsou zachyceny odděleně, nicméně občas je skrze průhledy v obrazech vidět, že jejich vzájemný poměr je vlastně prolínavý a jedna volně přechází v druhou. Jsou to dvě různé podoby jednoho světa. Průmyslový areál je zhutnělý jako čerstvě ukovaný ingot, civilizační kolonie zase roztahaná do ztracena přes celý horizont jako skládka. Naproti tomu tropické scenérie zářící zevnitř transparentními barvami, takže mohou připomínat vitráže nebo asijské dřevoryty, nemají daleko k tradované představě ráje. Na jedné straně stojí dystopie, na straně druhé idealizovaná krajinná idea, útěšný intimní prostor, který může sloužit jako oáza a úkryt na útěku z problematické současnosti. Obojí svým způsobem fantaskní a magické, každé po svém. Zatímco charakteristickým prvkem městského prostoru je jeho toxicita, opakujícím se symbolem původní přírody je snově modrý strom.
Jakkoli může vypadat téměř nereálně, jedná se o banyánovník, od nepaměti spojený s hinduistickými božstvy, ale navzdory své působivé velikosti i tvaru v Asii velmi rozšířenou dřevinu s lesklými eliptickými listy a vzdušným kořenovým systémem. Ovšem ani v tomto případě věci vždy nemusejí být takové, jakými se zdají být. To dokládá fakt, že způsobem života jde o epifyt, tedy rostlinu využívající pro svůj rozvoj hostitele, které nakonec nezřídka zahubí. Malby Matěje Macháčka, mají na první pohled zřejmý romantizující akcent, ve skutečnosti se ale přímo dotýkají aktuálního životního pocitu s globálním přesahem, a spolu s tím i environmentální udržitelnosti, ekologie, multikulturních vazeb a především vzájemných souvislostí. Ostatně bipolární metafora ohledně životního stylu a priorit, kterou nenápadně předkládají jeho obrazy je stále aktuální, a nutnost správně se rozhodnout je naléhavější než kdykoli před tím.
