Ma_Scary
29. června od 16:00
Masky - rituální předměty, které podtrhují, skrývají nebo mění identitu
svého nositele. Člověk se jejich prostřednictvím nejčastěji chránil nebo se snažil
dosáhnout interakce s tím, co jej přesahovalo - přírodními silami, duchy, démony či bohy. Původ mají v dávné historii a jakkoli se jejich účel i podoba během doby významově posouvaly a měnily, součástí lidské každodennosti jsou i dnes. Výstava Ma_scary ve společném prostoru sdílí původní masky přírodních národů s těmi, které je možné najít v práci současných vizuálních umělců. Ve druhém plánu otevírá i témata jako jsou tradice, děs nebo přetvářka.
Radek Wohlmuth.
Patrik Adamec / Karíma Al-Mukhtarová / Karel Balcar / Radka Bodzewicz / Eva Fajčíková / Matěj Hrbek / Tomáš Jetela / Jiří Marek / Petr Nikl / Marcela Putnová / Lucie Rosická / Jan Sakař / Sota Sakuma / František Skála / František Antonín Skála / Timo / Jakub Tomáš / Jakub Tytykalo / Jindra Viková / Jan Vytiska / Moemi Yamamoto
Zeptali jsme se všech autorů, co pro ně "maska" znamená, níŽe najdete některé z odpovědí:
Každý si pěstujeme svou Personu a stejně tak máme i Stín. Jsou to ty temné, intuitivní a animální stránky naší bytosti, se kterými svádíme věčný boj, a pod nánosem společenské masky je upozaďujeme. Někdy si jejich existenci dokonce ani neuvědomujeme. Jsou však součástí celistvosti a úplnosti naší povahy. Nic nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá, a tak se i naše skutečná povaha může skrývat v jakési bublině, pod nánosy našeho divadla každodennosti, které každý bez výjimky prožíváme. Stejně tak i obraz může přes jásavou barevnost skrývat svou existenciální podstatu.
Lucie Rosická: Beyond The Red Glow (Za červeným světlem) je pro tuto výstavu vzniklá unikátní série autoportrétů s maskou s červeným LED světlem. Tato maska má v obrazech fungovat jako symbol pro zachycení dnešní doby, touhy po nerealistické kráse a paradoxních momentů v rámci života mladé ženy. Fascinující je pro mě kontrast měkkého lidského těla s humanoidním výrazem masky. To, co jsme jako ženy ochotné dělat pro oddálení stárnutí a jakou pozornost věnujeme obličeji v porovnání s jinými místy.
Moemi Yamamoto: Když se řekne slovo maska, připomínám si takové, jaké se nosí na japonských festivalech nebo při hrách Nó. Lidé, kteří v maskách tančí, vypadají komicky, ale zároveň trochu děsivě, jakoby to byly bytosti z jiného světa. Nejde úplně o svět fantazie, ale o sféru na hranici reality a fikce. Zvláštní směs imaginace a pověstí, určenou ke zpřítomnění něčeho duchovního. Je to něco, co mě fascinuje, a zároveň dokonalý motiv pro mé obrazy, který mi umožňuje oprostit se od homogenního, prázdného, moderního času. Masky jdou spíš proti této všednosti a patří do zvláštní pocitové dimenze, jakou známe z karnevalů. Mimochodem, podivnou masku smějícího se starce v levém horním rohu jsem skutečně viděla v Japonsku, ale protože jsem ji nesměla vyfotit, namalovala jsem ji zpaměti. Pamatuji si, že jsem z ní na první pohled cítila divokou a děsivou energii.
