..."Trny – odvrácená strana růže – jsou tím, čím se Eugenio Percossi zabývá asi nejvíc. V jeho tvorbě se objevily už v roce 2012, kdy jich začal květiny symbolickým gestem ručně zbavovat, aby dosáhl iluze jakéhosi stavu ideální krásy, což jsou další důležité faktory, které ho zajímají.
Pichlavá výstavní instalace Eugenia Percossiho naznačuje různé věci. Třeba to, jak přesvědčivá může být i v dnešní době významotvorná forma nebo to, že není problém pracovat s estetikou, pokud k tomu je důvod. To ostatně dokazuje i soubor na různých místech amputovaných dekorativních sošek z 30. let s doplněnými „protézami“ trnů, které celý příběh zřetelně přimykají k lidskému osudu, aby definitivně potvrdily, že nic na světě neexistuje bez překážek, utrpení, námahy a bolesti..."
Práce konceptuálního umělce Eugenia Percossiho (1974) se vždy vyznačovaly zvláštní kombinací specifického druhu citlivosti a nezvyklé formální vynalézavosti, díky níž disponují intenzitou, která alespoň v našich podmínkách není běžná. Přitom jako by nedělal nic jiného, než tematizoval vlastní život – denní úvahy, stavy či obavy, za pomoci prostředků, které jsou téměř každému důvěrně známé a tím pádem i srozumitelné, někdy až do úrovně představy naprostého fyzického prožívání. Tento absolvent pražské akademie tak průběžně potvrzuje nejen svůj talent k nespekulativnímu a přitom působivému vyjadřování, ale na dnešní poměry i celkem výjimečnou schopnost a hlavně ochotu dorozumět se s divákem. Je to dokonce jedna z jeho vědomých priorit, protože umění chápe především jako způsob komunikace.
Vše je o to cennější, že se téměř výhradně zabývá zásadními tématy lidské existence, jako jsou udržitelnost, důsledky civilizační sebedestrukce, existenciální úzkost, bolest a především smrt. Jakkoli se jedná o naléhavé a tíživé otázky, které traumatizují dnešní společnost posedlou věčným mládím tak, že je programově vytěsňuje z veřejného života jakoby neexistovaly, Eugenio Percossi je dokáže různými způsoby znovu a znovu - nenápadně i umanutě - pokládat, upozorňovat na ně a především s nimi člověka konfrontovat. Používá přitom často symboly, které se vážou k námětům vanitas a memento mori, jako jsou lebky nebo květiny, ale současné popkulturní strategie je devalvovaly v téměř nevnímaný trendy dekor určený pro spotřební předměty všeho druhu.
Text: Radek Wohlmuth
ENG
In fact, thorns – the dark side of the rose – may well be the thing that Eugenio Percossi focuses on the most. Thorns have appeared in his work since 2012, when he began to manually remove them from flowers in a symbolic gesture aimed at creating the illusion of a kind of state of ideal beauty – two other important concepts that he is interested in.
Eugenio Percossi’s thorny exhibition hints at a number of things. For instance, how convincing a meaningful form can be, even in this day and age. Or how it is no problem to work with aesthetics if you have a reason to do so, as documented by the set of decorative sculptures from the 1930s, each amputated in a different place and complemented by the addition of “prosthetic” thorns that clearly associate the story of the exhibition with human destiny in order to definitively confirm that nothing in the world exists without obstacles, suffering, hard work, and pain.
The work of conceptual artist Eugenio Percossi (1974) has always been characterized by a strange combination of a specific kind of sensitivity with an unusual inventiveness of form, thanks to which it possesses an intensity not commonly found in art, at least not in our country. And this even though he does nothing more than depict his own life – daily reflections, states of mind, worries – using techniques intimately familiar to and thus also comprehensible for just about everyone. Sometimes he expresses himself on the level of absolute physical experience. This graduate of Prague’s Academy of Fine Arts thus continually confirms not only his talent for non-speculative yet captivating forms of expression, but also his (by today’s standards exceptional) ability and above all willingness to communicate with the viewer. In fact, this is one of his conscious priorities, because he sees art primarily as a form of communication.
These attributes are all the more valuable because Percossi almost exclusively explores fundamental themes of human existence such as sustainability, the consequences of civilization’s self-destruction, existential angst, suffering, and above all death. Even though these urgent and pressing issues so traumatize today’s society obsessed with eternal youth that it consciously suppresses them from public life as if they didn’t exist, Eugenio Percossi manages to – inconspicuously and stubbornly – raise them again and again in a number of different ways, to call attention to them, and above all to force people to confront them. He does so using symbols associated with the concepts of vanitas and memento mori, for instance skulls or flowers, that contemporary pop-cultural strategies have devalued into almost invisible decorative trends found on all manner of consumer goods.
