..."Už před více než desetiletím měly práce Moemi Yamamoto magický charakter, dotýkaly se snových představ a čerpaly z vizuality muzeálních expozic a kunstkomor. Jejich protagonistou je ovšem záhadný „žlutý muž" s tváří připomínající lasturu. Napůl lidská bytost, napůl přírodní duch - obsesivní motiv s podivným erotickým nábojem, jehož prostá přítomnost vnáší do zobrazených scén napětí a neočekávaně proměňuje jejich vyznění..."
..."Ve staré Číně se prý vyjádření spirituality věci považovalo za důležitější než pouhé napodobování reality, proto se tam lineární perspektiva nerozvíjela. Tato myšlenka ovlivnila i japonské umělce. V japonském ukiyo-e byla nelineární perspektiva používána pro vytvoření hloubky a paralelní perspektiva pro přenesení významu.
Já se k paralelní perspektivě obracím proto, že obrazy, kde se používala, mi svou podivností připomínají prostorové struktury ve snu. Když se na takové obrazy dívám, cítím jakousi komičnost nebo hravost, jako by se sen rozmarně sám transformoval z objektu do události, jako by nějaký subjekt pokřivil způsob objektivního vidění. Tyto obrazy jsou prostředek promeditaci. Mají nám umožnit znovu prožívat svět jako sympatické místo - tak, jak jsme hovnímali v dětství..."
ENG
... "Even more than a decade ago, Moemi Yamamoto's works had a magical character, touching on dream imagery and drawing on the visuality of museum exhibitions and art chambers. Their protagonist, however, is a mysterious "yellow man" with a face resembling a conch shell. Half human being, half nature spirit - an obsessive motif with a strange erotic charge, whose simple presence brings tension to the depicted scenes and unexpectedly transforms their tone..."
... "In ancient China, it is said that expressing the spirituality of a thing was considered more important than merely imitating reality, which is why linear perspective was not developed there. This idea also influenced Japanese artists. In Japanese ukiyo-e, non-linear perspective was used to create depth and parallel perspective to convey meaning.
I turn to parallel perspective because the paintings where it was used remind me of spatial structures in a dream in their strangeness. When I look at such images, I feel a kind of comicality or playfulness, as if the dream has whimsically transformed itself from an object into an event, as if a subject has distorted the mode of objective vision. These images are a means of mediation. They are meant to allow us to relive the world as a sympathetic place - the way we used to poop in childhood..."
