S vaší tvorbou se obvykle setkáváme v ulicích a v galeriích vystavujete spíše malby. Nejnovějšími objekty, které jsou aktuálně k vidění v pražské Bold Gallery, jsou ale neobvyklé masky. Jedna z nich třeba propojuje africkou tradici s moravským folklorem. Jak vznikala?
Jednou jsem od kurátora Adama Hnojila dostal dřevěnou africkou masku, a když jsem ji přivezl domů, žena řekla, že tohle nám tedy nikde viset nebude. Chvíli mi ležela doma a napadlo mě, že ji nějak přetvořím, a tak jsem na ni namaloval slovácké folklorní motivy. Našel jsem si různé ornamenty v základních barvách – modré, červené a žluté a trochu jsem je upravil, aby seděly na symetrii obličeje. V bazaru jsem pak přikoupil dvě podobné etno sošky z lehkého dřeva a ty jsem pomaloval ve stejném duchu. Líbí se mi, jak se proměňuje estetika těchto předmětů.
Na ready made masky jste povýšil i různé součástky z rezavého kovu, které připomínají lidské obličeje. O jaké předměty původně šlo?
Uřezával jsem na baráku starou anténu a během její likvidace jsem se snažil rukou ukroutit hliníkový spoj. V jeden moment jsem se zastavil a hned jsem to v tom uviděl… Stal se z toho takový můj nový projekt; mám doma už dvanáct takových „hlav“, ale jen dvě z nich jsou spíše masky. Kromě té z hromosvodu mám ještě jednu z torza oje od vozíku auta, kterým měl strýc na dvorku zatíženou hromadu dřeva.
Vracíte se ve své malířské tvorbě stále ke snovým krajinám, které jste vystavoval už dříve?
Od ledna jsem se zavřel v ateliéru a na říjen připravuji výstavu do Domu umění v Brně, kde budou právě i motivy. Vznikly na základě starého snu, který se mi zdál asi před dvaceti lety. Tehdy jsem si ho nad ránem rozkreslil a dodnes je to taková řeka, do které se čas od času stále ponořuji s tím, jak mi motivy dále asociativně kypí. Je to osvěžující činnost, kterou vyvažuji malování venku. Nutí mě k větší koncentraci, uzavření do sebe a dlouhodobějšímu výtvarnému projevu.
Co na chystané výstavě bude?
Nyní tvořím 3D objekty, kde jsou tyto motivy uzavřené do rámů takových malých krabiček. Tvoří nepravděpodobné setkání různých předmětů, které vytvářející konstelace a významy, jež i mně samotnému podkluzující mezi řádky. Vidím v těchto diorámách určitý poetismus. Lze je chápat i jako rozšířené texty, v nichž předměty tvoří souhvězdí slov. Baví mě představa, že bych do tohoto prostoru mohl vlézt a procházet se v něm jako ve snu.
S vašimi básněmi se mohou lidí potkávat zejména v ulicích. Máte v plánu vydat je někdy i knižně?
Je to spíše taková moje vnitřní samomluva. Baví mě proplétat se jazykem, tkát z něj různé materie a vyšívat vzdušné zámky. Rád čtu poezii, ze současných autorů mám teď v oblibě třeba boskovického básníka Pavla Kolmačku. Více mě ale baví poslouchat poezii na autorských čteních nebo v rozhlasovém pásmu, než si ji jen číst. Pro mě je stále nejpřímější cestou, jak ji ventilovat ven, ulice.
Co jste v poslední době vytvořil ve veřejném prostoru?
Venku jsem maloval naposledy v zimě, byly to ale spíše drobnější věci jako nápisy „Život? Už začal“ nebo „Život? Začni! Foto není ilustrační.“ Motám se teď okolo podobných témat a sám bilancuji, zda to, co dělám, dělám dobře. Zpracovávám v sobě, zda už jsem vstoupil do toho opravdového dospělého života nebo jestli je to, co prožívám, stále jen nějaká příprava. Anebo jestli už to hlavní nemám naopak za sebou. Možná je to krize středního věku…?
Z čeho pramení?
Už před dvaceti lety mi na škole říkali, že bych se měl profilovat nějak úžeji, ale stále se mi to nedaří. Jedinou mou výhodou je, že nejsem příliš dobrý na hudbu, a tak mě neruší, že bych měl potřebu ještě k tomu na něco hrát. A s počítačem také moc nedělám. Mimo výtvarnou tvorbu mám úkrok snad jen k těm textům.
Ty jsou často nejen poetické, ale také politické. Je pro vás motivací k tvorbě i jisté naštvání?
Už čím dál méně. Vyrůstal jsem na sídlišti u výpadovky z dálnice, kde stál jeden billboard vedle druhého. Cítil jsem se být pod neustálou vizuální palbou. A když na vás neustále něco řve, máte v určitý moment potřebu reagovat na to a zařvat si taky. Nedávno jsme se přestěhovali kousek za Brno a na venkově už to tak intenzivní není. Původně jsme tam šli jen „provizorně“, ale už to bude pár let a visí ve vzduchu, jestli je to stále ještě „klid“, nebo už „zahnívání“.
Proslavil jste se pouličními parodiemi na reklamy, kdy jste z loga obchodního řetězce Albert na billboardu v Brně vytvořil ukazatel na vídeňskou galerii nebo z loga Home Creditu v brněnském podchodu nápis Home Less a podobně. Řadu z firem to tehdy hodně naštvalo. Dokážou vás reklamy ještě vyburcovat k akci?
Už nejsem mladík, který okamžitě vybuchne, když do něj někdo šťouchne, ale dlouho jsem to tak měl. Dnes už se mi dokonce občas podaří i to, že projedu kolem billboardu SPD a nechává mě to v klidu. Stále mě ale baví, svět reklamy parodovat, trolit nebo jen lehce polechtat na bříšku. Je to pro mě taková hra. Způsoby mohou být různé, ale i prvoplánové přimalování Hitlerova knírku nebo tykadel může fungovat dobře.
Zaujal vás nějaký podnětný vizuální smog při dnešní cestě z Brna do Prahy?
Před Nuselským mostem je dům, přes jehož fasádu je natažená reklama. V té plachtě jsou ale vyříznutá dvě okna, což znamená, že dva obyvatelé z celého domu s tou reklamou nesouhlasili. To mi přijde krásné. Co je naopak příšerné, jsou polepené tramvaje. Vzpomněl jsem si na takový obrázek nehezkého koutu na Mendelově náměstí v Brně, vyfocený přes okno tramvaje, na němž byly vyškrábané tagy. Stál u toho slogan „Svět je krásný a my na něj chceme vidět.“ Paradoxní bylo, že to byla kampaň brněnského dopravního podniku proti vandalismu. Uplynul rok a celé šaliny si polepili tak, že přes reklamu není vidět ven. Takové věci mě stále rozčilují.
V kontextu vašich hříček s reklamou je pikantní to, že když si do Googlu zadáte „Timo“, jako první vám vyjede značka spodního prádla… Jak vůbec vzniklo vaše umělecké jméno?
Byla to souhra více věcí dohromady, o značce Timo jsem předtím nevěděl. Z latiny na gymnáziu jsem si zapamatoval asi jen dvě slova a jedno z nich bylo timor – strach. V devatenácti letech byl pro mě strach ze světa silným motivem. Komunikovat s okolím prostřednictvím umění se pro mě stalo dobrou variantou, jak ho ventilovat ven a nenamířit jeho ostny do sebe. Zároveň se mi to slovo líbilo foneticky; Timo nezní tak agresivně a testosteronově jako slova obsahující h-ch-k-r-d-t-n, která obvykle obsahují tagy na ulici. Přijde mi, že to spíše evokuje pouštění bublifuku nebo cinkání na sklínky…
Je pro vás strach důvodem i k tomu, že stále skrýváte svou identitu?
V anonymitě jsem se už zabydlel a je mi v ní celkem dobře. Chrání mě před vlastním egem i nechtěným zájmem okolí. Rád zůstávám jen pozorovatelem. Z toho, co dělám, ještě stále tak deset procent tvoří ilegál a pořád mám trochu strach, že by mi někdo mohl chtít něco spočítat. Posledních dvacet let jsem žil se sevřeným žaludkem, ale už mám pocit, že je po bouři. Paranoia pokaždé, když mi před bytem zastaví cizí auto, už pominula. Kdybych měl takhle přemýšlet dál, asi bych už nic nenamaloval. Anonymita je pro mě zadními vrátky, abych mohl dále otevřeně komentovat veřejné dění.
Které vaše zásahy do veřejného prostoru způsobily největší poprask?
Nejvýraznější ohlas mají asi věci mířené na politiku. Asi nejsilnější reakci vzbudil nápis „Miloš Zeman je kunda“, pod nějž jsem v roce 2019 podepsal Ferdinanda Peroutku. Vyjadřovala se k tomu celá tehdejší hradní klika. I z poslední doby je ale co komentovat. Vadí mi třeba, že lokální politici v Brně přistupují k městu jako k povrchovému dolu, který můžou vyrabovat a zmizet. Na podzim jsem proto logo ODS doplnil do nápisu „pODSvětí“ a místo ptáka jsem tam namaloval netopýra. I jejich heslo „Blíž k vám“ mi k tomu přišlo pěkné… Nikdo z ODS se sice neozval, ale dozvěděl jsem se, že se to promítalo na sněmu Pirátů. Mám v šuplíku spoustu dalších podobných věcí, ale i subtilních slovních hříček.
Jak dlouho se dá anonymita udržet, když vystavujete i v galeriích?
Už nejsem puberťák a samozřejmě mě někdy štve, že nemůžu vylézt na světlo. Sám teď váhám, jak se k tomu dál postavit. Je možné, že je to jen můj nedostatek odvahy, abych si zodpovědně stoupl vedle svých věcí. Když jsem před dvaceti lety začínal, přišla mi anonymita jako mocná zbraň i proto, že jsem byl křehký, zranitelný a bál jsem se kritiky. Anonymitou jsem se alibisticky vyzouval z toho, aby mě někdo přetáhl bičem. Byl to zároveň bezpečný prostor, v němž jsem si mohl hrát a dělat chyby, protože jsem samozřejmě udělal i spoustu balastu. Možná by mě to ale naopak posunulo dál, kdyby mi tehdy někdo řekl „takhle ne“.
Lichotí vám, když jste označován za „brněnského Banksyho“?
Možná by mi to lichotit mělo, ale je to tak trochu v jednom gardu s označením typu České Švýcarsko nebo Česká Kanada. Brno se označuje za „moravský Manchester“, a tak bych stejně tak mohl být „Banksy z moravského Manchesteru“. To všechno připomíná jakýsi derivát nebo potřetí zalitou kávu. Zároveň to přirovnání ale vnímám i jako důkaz, že moje konfrontace na ulici má nějakou sílu. Vždycky jsem měl potřebu zlobit a dělat věci tak trochu pokradmu. Jenže ve chvíli, kdy se tato boční linka stane hlavní silnicí, jsem z toho nervózní a začnu si patlat nějaké keramické hlavičky. Když byl kurátor Radek Wohlmut u mě v ateliéru, chytal se za hlavu a měl tendenci mě vytáhnout z malých rozměrů, co se týče lokálnosti i formátů pláten.
A vy se tomu bráníte…?
Asi bych měl vystoupit ze své komfortní zóny a naordinovat si, že si vyzkouším udělat i něco většího. I venku jsem už dělal velké formáty. Stane se mi třeba, že vhodnou zeď na šablonu zahlédnu třeba z vlaku a měřítko jen odhaduji, ale i v rámci velkých stěn mívám tendenci dělat věci menší. Jsou ale i situace, které vyžadují, aby jedno písmeno mělo tři metry na výšku…
Používáte šablony i opakovaně nebo jsou vždy určeny jen pro jedno konkrétní místo?
Dříve jsem nápisy dle jedné šablony chrlil na vícero míst, ale poslední dobou je opakuji střídměji a s větším rozmyslem.
Většinu z vašich děl jste realizoval v brněnských ulicích, v Praze si vybavuji snad jen nápis Neboj na tunelu spojujícím Karlín se Žižkovem. Kde nejdál od Brna jste zatím maloval?
Asi v Plzni během festivalu, který pořádalo Depo2015. V Praze na Žižkově jsem maloval ještě v rámci Landscape festivalu.
Který z vašich nápisů vydržel na ulici nejdéle?
Nedávno mi zmizel asi nejstarší nápis „Seš normální?!“ v Králově Poli. Předělává se tam nádraží, a tak ho vyškrábl ze zdi nějaký bagr.
Hlásíte se oficiálně k dílům, které vytvoříte ve veřejném prostoru?
Na Facebooku je skupina Timo, kam lidé přidávají fotky s mými věcmi. Není moje, ale jsem v kontaktu se správcem této stránky. Když si není jistý, zeptá se mně, jestli je to moje a já mu požehnám, aby to pustil ven. Výjimečně mu něco pošlu i já sám, hlavně když jde o skryté věci v místech, kam moc lidí nechodí.
Kopíruje vás někdo?
Viděl sem, že si někdo vyzkoušel stříknout něco podobného a párkrát jsem se setkal i s tím, že mé nápisy někdo vykradl, co se týče obsahu i fontu, v reklamě nebo třeba v názvu nějaké akce. Jsem ale spokojený, že se veřejný prostor konsolidoval ve prospěch češtiny. Ještě tak před patnácti lety všude byly jen anglické nápisy – na vývěsních štítech obchodů, na oblečení nebo v reklamě. Poslední roky už se to ale lepší; i obchodní řetězce mají na taškách české nápisy, hospody a obchody se jmenují ve stylu „Uklizeno“ nebo „Napečeno“ a grafika už je umírněnější. I na tričkách už se lidí odváží přejít z nápisu „fuck“ do češtiny.
Před pár lety jste vydal monografii „b jako brno“, která na fotografiích shrnovala vaše díla ve veřejném prostoru za posledních dvacet let. Dokumentujete si za účelem vydání další knihy i své nové počiny?
Do monografie se zdaleka nevešlo všechno, co bych chtěl a rád bych jednou do tvrdých desek zavřel i své nové věci. Už jen z toho důvodu, že je to dobrý pocit vnitřní inventury…
Klára Čikarová