Radu Băieş je především malířem světla a metafory. Tématy jeho děl jsou neurčitě fantaskní, pastorální výjevy i trochu mystické obrazy, vyjádřené poněkud nepřesnou, ale silně sugestivní symbolikou. Autor si libuje v perspektivní nejednoznačnosti i sémantické bohatosti a jeho kompozice se zjevně vztahují k existenci, jež má sice ke všední realitě daleko, a přece slouží jako její základ, její kostra. V ikonografii Băieşe najdeme souvislost s ikonografií prvotního křesťanství a jeho obrazům je vždy vlastní kosmický půvab, narušený pastorální jednoduchostí, která z nich často vyzařuje.
V některých svých obrazech Băieş spojuje mytologii s všedností – jednotlivé scény přitom mají divákovi připomenout, že posvátno (či mystično) není vzdálená, přízračná či teoretická říše, ale přítomná, všeobjímající realita. Dramatickou, ale náznakovou krajinu zaplňují postavy, jež působí, jako by si je autor vypůjčil z renesančních vyobrazení bičování Krista – naznačují například, že ve světě se neustále, byť nenápadně odehrává posvátné drama. Na jiných obrazech vidíme siluety tajemných pastýřů připomínající světce, kteří klidně bdí nad podivuhodně modrou ovcí, nebo poněkud hrubě oděného muže skloněného nad ohněm – snad pastýře, který si opéká maso, i když slavnostní osvětlení v divákovi vyvolá představu patriarchy a obraz volání Abraháma. A pak jsou tu stromy: Băieş má přitom pozoruhodnou schopnost vykreslit je jako jednolitou, působivou hmotu se spletitými korunami, jimž je vlastní zvláštní noblesa a zároveň vyzařují jakési světlo.
Băieş tak pomocí znakově ztvárněných pozadí či snového až fantaskního osvětlení krajiny rétoricky zdůrazňuje transformační a magickou sílu malby. Díky těmto expresivním postupům a důstojné atmosféře většina jeho výtvarných děl působí záhadně a vyjadřuje barokní smysl pro dramatickou scénografii i jakousi metaforickou důstojnost, která není zcela cizí symbolistickému myšlení.